
Jsou jisté standardy Blančina vaření, které nelze pominout. Například ten, že pět minut před samotným vařením zjistí, že jí chybí skladové zásoby některé ze zásadních surovin. Chce dělat Caesar salát a zjistí, že došel parmazán, chce připravit kuře na paprice a nemá papriku, atd.. Pokud je to drobná ingredience, jako třeba koření, tak máme naštěstí po celém domě zlaté sousedy a kamarády. Ale většinou je to tak, že musím vzít batoh a vyrazit na nákup. Odehrává se tak pravidelně dialog: „Dojeď si tam Blanko autem, já tu vroucí vodu zvládnu na 15 minut pohlídat“, apod..
Většinou bez úspěchu a jakožto nekuchař a bohužel i neřidič odcházím na svoji kilometry krátkou procházku.
Nejinak tomu bylo i tentokrát a již po několika minutách jsem se vydal pro sůl. „Procházka ti pomůže, furt chceš hubnout“ zvesela na mne halekala Blanka z balkónu. Zmohl jsem se na skoro upřímný úsměv a úsečné zamávání zpět do oken.
Když jsem donesl své dva kilové pytlíky se solí na pokladnu, tak mladě vtipkující, sotva 60 letá, prodavačka chtěla flirtovat a prohlásila: „Ježíš tolik soli, to byste neměl s Vaší postavou.“ (to velké V tam v intonaci moc nezaznělo). Mně nezbylo než rychle zareagovat: „Hraju si doma na velrybu a potřebuju k tomu moře DO PRDELE!“ (každé to velké písmeno bylo velmi hlasité na celý obchod slyšet – bohužel).
Dovolte mi tímto textem se nejen ospravedlnit, ale především se omluvit mladé paní na kase obchodu Albert. Je mi to líto, příště se Vám srdečně omluvím a nálepky si nevezmu, ať máte pro vnoučata. Ještě jednou se omlouvám.

Vytištěno z http://www.kublanka.cz/index/kure_solna_krusta
Dobrou chuť přeje Kuba a Blanka.